Ochotníci v předtelevizní době

5. část

Stejně jako sjednocená tělovýchova byla sjednocena i kulturní činnost. V Poličce byli ochotníci od padesátých let přeskupováni tu jako Divadelní kroužek při Osvětové besedě, či jako Dramatický odbor ROH „Tyl“ a v roce 1962 ustanoven Jednotný klub pracujících. Kdo vymyslel ten matoucí název jsem nepochopil. Jednotný – čeho? Klub – podle anglického pojetí do značné míry do sebe uzavřená společnost. Pracujících – na čem? Když připustím zúžení na duševně pracující, jak se to tehdy kastovalo, tak účetní, kontrolor, nebo tedy i herec? A když herec, tak pracující na Romeovi, Lakomci? Nebo na Anně proletářce? Ať tak či onak, divadelníci pokračovali ve své činnosti bez ohledu na to, pod jakým názvem mohou hrát. Bylo nacvičeno a  hráno mnoho her, které je dobře připomenout. Vzpomínky na ně zůstávají dnes už jen na fotkách a postupně nenávratně mizí. Změnila se čeština, snad jen divadelní mluva zůstává. „Navažte mi půl kila hladké mouky.“ Dnes to mohu říct jen na jevišti. Tak zůstávají, ale i mizí běžná slova a stávají se neúprosnou slovní konzervou minulosti. Když jsem v roce 1952 stál na jevišti v Jiráskově Otci, režírovaném profesorem Josefem Dvořákem, vplul jsem do pro mne tehdy neznámého prostředí. Pochopil jsem však fascinaci proměny fi kce ve skutečnost a naopak. Pan učitel Josef Břeň v roli otce tehdy nad mrtvým synem srdceryvně zvolal: „Bobši, Ježíši Kriste, Bobši!“ Stydla při tom krev. Sedmdesát let tím jevištěm chodím a stále slyším ten bezmocný výkřik. A nejen ten. Paní Vilma Kristlová, babička v Lucerně, říká vnučce: „A všechny tlačí hrozná můra robota, jen náš mlýn byl a je od nepaměti svobodný.“ Před ní to z téhož místa řekla Anička Bednářová. Kdo si vzpomene na vynikající a čestnou členku spolku, která v roce 1955 jen několik týdnů před smrtí hrála v Anežce Šlerkovou, Anežku hrála Alena Ripplová a Lída Pulgrétová. Hra byla tehdy čtyřiadvacetkrát reprízována. A  nad jevištěm se vznášejí Anežčina poslední slova: „Kořím se před soudem Páně – než odpusť, Pane na nebesích – těžké, těžší než smrt je ve stavu mém, spravedlivé tvé řízení poznati.“ Ta zazněla v roce 1969 ústy Milady Křenkové, v roce 1991 Ivany Hájkové, v roce 2002 Jitky Balážové a Radky Zezulové a naposledy v roce 2010 a 2012 je pronesla Jitka Boháčová.

To, že si při vzpomínce na román, film, divadlo vybavíme jednu dvě charakteristické situace či věty je sice hezké, ale zároveň je zplošťuje. Řeknete si, Čapek – Matka a  už vám naskočí závěrečná věta k  Tonimu: „Jdi!“ V  roce 1953 v  poličské inscenaci hrála matku působivě Marie Edlmanová. Když jsem si znovu toto drama přečetl, byl jsem unesen množstvím myšlenek, které to dílo obsahuje. Zrovna tak jsem si myslel, že vím vše o Krakatitu či Válce s mloky. Vše, co potřebuji vědět. Omyl. Charakteristické věty z těch inscenací nepoužil autor mimoděk, ale poslal nám v  nich poselství, či alespoň memopomůcku k vybavení z paměti, pocitu. Tak to funguje u mne. Při dětských představeních děti hlasitě varují Kašpárka před nebezpečím a stejně tak povzbuzují Šmidru. I  jako dospělý divák patřím k  těm důvěřivým, prožívám a nechávám se unést dějem. Pro autora, režiséra, herce jsem učiněný poklad. Jako spoluherec jsem přihlížel, když Orgon (Antonín Odvárka) věnuje ve své oddanosti Tartuff ovi (Ladislav Vrabec) majetek. Stál jsem za kulisami a měl nutkání zavolat na Orgona „Ne! To ne!“, tak přesvědčivá to byla scéna. Takové chvíle divadlo přináší, a proto jej mají lidé a herci rádi. Bez ohledu na to, zda profesionální nebo ochotnické. Herci Národního divadla neopomenou v rozhovorech zdůraznit, co pociťují, jen když se postaví na ta slavná prkna toho slavného jeviště. Pěkně se to poslouchá a já tomu i věřím. V poličských poměrech si také vybavuji některé naše osobnosti a nebojím se toho slova, velikány našeho souboru. I oni posvětili naše jeviště a i nad námi se v těch prostorách vznáší důstojnost a tajemství tohoto místa, jemuž se nadužívaně, avšak noblesně, říká genius loci. Za časů první republiky i protektorátu visely na stěně schodiště k šatně zarámované fotografi e tehdejších pilířů nově postaveného poličského divadla. Myslím, že jsou teď v muzeu. Kdo by tam byl nyní? Dělám si vlastní defilé. My amatéři máme od profesionálů přece jen jinou hodnotovou klasifi kaci – naše účinkování neprovází jen předvedený herecký výkon, ale především ta vnitřní oddanost ochotnickému kumštu. Neprovází nás vidina úspěchu, spíš obava z opačného, ale ta ustupuje před tou krásnou představou být na těch pár chvil někým jiným. Být zamilovaný, marnivý, zrádný, umět prokázat oddanost, věrnost, bolest a  další, těžko spočitatelné odstíny lidských vlastností. A  to za odměnu několika chvil závěrečného potlesku uznání za to, že jsme vám, našim divákům, dali kus sebe.

V  přímětickém sklípku jsme Slávek Tamele a  já vychutnávali to jejich vavřinecké. Nedalo mi to a řekl jsem: „Slávku, vodníku Ivane, zavzpomínej: „…Pryč od lidí, to suma moudrosti. Kde budu sám a sám, kde sotva kdy spatřím lidskou tvář. Tamhle do jezírka v lesích u  starého zámečku, do té osamělé tůně. Tam bude klid, tam budu volně dýchat, ať v chládku lesa u vody, ať na sluníčku o poledním tichu. Dýchat, dýchat, vyhřívat se, a za deště pak sedět pod hustým krytem olší omšených a  buků; sedět v  příjemném schoulení a poslouchat, jak korunami šumí déšť, jak crčí lopuch širokými vějíři, a dívat se, jak poskakují vodou kloboučky, jak letí kola po hladině v  šero u břehů, pod houštiny a kmeny schýlené. Té hudbě naslouchat v přítmí deště, v přítmí stromů a vědět při tom, že jsi sám a sám, že nikdo nepřijde, tam bude klid a ticho, ticho…. Znovu jsem viděl a slyšel Slávka, toho milovníka naší řeči a gymnaziálního profesora, jak hluboce cítí každé slovo toho monologu. V roce 1960 signál z televizního vysílače Kojál byl už zachytitelný i v Poličce. Začal věk televizní. Náš dům v Hegerovce se stal hledištěm. Měli jsme najednou mnoho nových známých, kteří přicházeli a usedali v obýváku tu na gauč, tu na křesla a posléze na židle přinesené z kuchyně a v případě atraktivního programu si to i odestáli. A proto o tom píšu: Ti diváci tenkrát nebyli jen konzumenti oněch přenosů, prožívali je. Byl-li program, především živě vysílaná divadelní inscenace pro oko a ucho konzumenta (jak jinak jej mohu nazvat) málo atraktivní, neřku-li nudný, schytali to moji rodiče. Byli samozřejmými garanty vysílání a tak jsme nezřídka místo poděkování schytali odsouzení onoho programu, neboť jsme za něj nesli odpovědnost my. Časem televizorů přibývalo a našich návštěvníků zákonitě ubývalo; televize se stala normálním kusem mluvícího a  pitvořícího se nábytku. A také se ukázal tehdy pro budoucnost a nyní i současnost nádherný fakt: Kamenné divadlo žije dál! Dal jsem si tu práci a  udělal přehled počtu her v  jednotlivý letech, jejich názvy, autory, režiséry a hlavní protagonisty: 1945 – 5, 1946 – 4, 1947 – 6, 1948 – 4, 1949 – 5, 1950 – 3, 1951 – 1, 1952 – 3, 1954 – 2, 1955 – 8 (z toho 3 pohádky), 1956 – 4, 1957 – 7, 1958 – 1, 1959 – 3, 1960 – 3, 1961 – 1, 1962 – 4, 1963 – 1, 1964 v muzeu – 1, 1964, 65 – oprava divadla, 1966 – 1. Zde uvádím jenom počty inscenací: celkem 66, z toho v letech 1950–59 třicet dva. Některé z této doby: Jirásek – Otec, Čapek – Matka, Shaw – Pygmalion, Štěpánek – Nezbedný bakalář, Čechov – Strýček Váňa, Schiller – Úklady a láska, Čapek – Bílá nemoc. V poválečných letech byl režisérskou osobností Fr. Říkovský s  osmi inscenacemi, v  padesátých letech výjimečný ředitel Tylova domu a osminásobný režisér František Halda. Na prvním místě ovšem úžasný divadelník a vychovatel nové divadelní generace PhDr. Josef Dvořák, ředitel gymnázia. Od roku 1945 režíroval 17 inscenací, vždy zdařilých. Režijní taktovku drželi i Oldřich Švec, Alois Mrňák, Slávek Tamele, O. A. Kukla, Ladislav Vrabec a další. Zákrejsova Anežka je nerozlučně spjata jak s Poličkou, tak s naším ochotnickým spolkem. Hrát v ní bylo vždy pro každého herce poctou, uznáním. Hrála se poprvé v  roce 1868, pak v  letech 1919, 1929, 1935, 1937, 1955, 1969, 1991 a  naposledy v roce 2012, celkem 11 inscenací. Obdobně provází poličskou scénu Jiráskova Lucerna. Premiéru měla v  roce 1901, pak 1929, 1939, 1947, 1970, 1979 a  naposledy při 190. výročí našeho ochotnického spolku v roce 2009. Celkem byla inscenována 7 krát. K těm statistikám dodávám: každé číslo v sobě nese stovky hodin úsilí i  prožitků každého spolutvůrce oněch představení, pouto, které drží to společenství ochotníků v našem městě po dvě staletí pohromadě.

Pokračování příště.

Adolf Klein

JITŘENKA 10/2022